Šelmy (Carnivores)



Základní popis:

Šelmy plní v přírodě funkci vrcholových predátorů a stojí na konci potravních řetězců. Až na několik výjimek je většina z nich přizpůsobena tělesnou stavbou, pohybovými schopnostmi a výkonností smyslových orgánů k lovu kořisti. Hlavním společným znakem šelem je válcovitý kloub dolní čelisti, který neumožňuje pohyb do stran a ani dozadu a dopředu. Díky tomu ale mohou v čelistech vyvinout velký tlak při kousání masité potravy či drcení kostí. Šelmy mají zakrnělou klíční kost, nebo ji nemají vůbec, což umožňuje velkou pohyblivost předních končetin. Dále je pro šelmy typická pásová placenta, slepé střevo chybí, nebo je zakrnělé. Vzhledem ke způsobu získávání své kořisti mají většinou dokonale vyvinuty smyslové orgány, především sluch, čich a zrak.

V současném systému savců se řád šelem (Carnivora) dělí na dva podřády - pozemní šelmy (Fissipedia) a ploutvonožce (Pinnipedia), kteří v dřívějších systémech byly neopodstatněně postaveny jako samostatný řád. Dnes se zvažuje, zda jsou předky tuleňů lasicovití a mrožů a lachtanů medvědovití, nebo má skupina ploutvonožců jednoho společného předka z pozemních šelem. Rovněž názory na vnitřní členění podřádu pozemních šelem nejsou jednotné a proto jej na této stránce neuvažujeme.

tygr usurijský

tuleň

Šelmy se dělí na několik podřádů. Pozemní šelmy a Ploutvonožci

Šelmy pozemní

Šelmy pozemní se dělí na několik řádů. Do určitých tříd spadají i určité druhy. Třeba Pes domácí spadá do třídy psovitých (pokud chcete bližší informace o psovitých a pokud chcete znát i další druhy, které do této třídy spadají, klikněte ZDE )

Dále se pak dělí na třídy mědvědovité (Ursidae) , (Procyonidae) medvídkovití , (Mustelidae) lasicovití , (Viverridae) cibetkovití, (Herpestidae) promykovití , (Hyaenidae) hyenovití , (Felidae) kočkovití a (Felidae) kočkovití.



rys ostrovid, který zapadá do třídy kočkovití (Felidae)

Ploutvonožci

Ploutvonožci se taktéž dělí na určité třídy. Jsou to třídy: (Odobenidae) mrožovití , (Otariidae) lachtanovití a na třídu (Phocidae) tuleňovití.



Kosatka dravá


MÉ NEJOBLÍBENĚJŠÍ - KOČKOVITÉ ŠELMY

NĚCO MÁLO O KOČKOVITÝCH ŠELMÁCH

Od ostatních šelem je lehce poznáme podle zakulacené hlavy a krátkou tlamou. Je to způsobeno krátkými čelistmi. Proti jiným šelmám má většina kočkovitých proto jen třicet zubů. Chrup je však vybaven dokonalými a mohutnými špičáky i trháky.

Kromě geparda mají kočkovití silné, ostré a zatažitelné drápy. Toto důmyslné zařízení chrání drápy před obroušením. Dráp je jako nehet připevněn ke koncovému prstovému článku, na kterém narůstá i zvláštní kostěná a rohovinou pokrytá drápová pochva. V klidu je celý první článek sklopen dozadu zvláštním pružným vazem, který se podobá ocelové pružině. Dráp je přitom zatažen do pochvy. Při natažení prstů šlacha vychází ze svalů, které prsty ohýbají, přemůže odpor vazu, první článek se narovná a dráp se vysune z pochvy. Tím, že kočky mohou drápy roztáhnout a našlapovat je na pružné polštářky na spodině tlapek, pohybují se velmi tiše. A nadto chodí neobyčejně lehce a pružně. Žádná jiná šelma ani jiný savec se nepohybuje tak dokonale a ladně.

Kočky uchvacují kořist obyčejně nenadálým útokem z bezprostřední blízkosti. Kořisti se zmocňují poměrně snadno. Umožňuje jim to právě jejich pružnost a velká svalová síla. Bez úrazu skáčou i ze značné výšky, poněvadž mají znamenitý smysl pro rovnováhu. I když padají hřbetem dolů, dovedou se okamžitě otočit, takže dopadnou vždy na končetiny. Proto se také pohybují tak bezpečně na stromech, na kterých číhají na kořist.

Poměrně nejdokonaleji mají vyvinutý sluch. Slyší tak dobře, že jim neujdou ani tóny značně vysoké, které lidské ucho už nevnímá.

Na rozdíl od většiny šelem mají kočky poměrně dokonalý i zrak. Rys vidí mnohem lépe než člověk. Kočkovití mohou vnímat zrakem i barvy­­­­­­­­­­­­­­­; vidí tedy svět kolem sebe barevně jako lidé. Ostatní šelmy -- stejně jako většina savců -- barvy nevnímá. Vidí vše jen černobíle, ve stupnici šedých odstínů jako na fotografii. Nikomu z vás jistě neušlo, že oči koček i jiných šelem v noci světélkují. Proč? Světelné paprsky, jež vcházejí do oka, zachycuje vrstva malých citlivých buněk – sítnice. Na ní se s pomocí čočky jako ve fotografickém přístroji promítá obraz viděného předmětu. Za sítnicí je zvláštní vrstva z lesklých buněk, která odráží paprsky proniklé sítnicí znovu zpět na sítnici a umožňuje lepší využití světelných paprsků. Tuto vrstvu bychom mohli přirovnat k odrazovému sklíčku na kole. Posvítí – li na ně reflektor auta, odrazové sklíčko se rozzáří. Stejně je tomu, posvítíme – li kočce do oka. Odrazová vrstva za sítnicí se jí rozzáří. Toto zařízení má význam hlavně v noci, kdy je světelných paprsků jen poskrovnu. Odrazová vrstva jejich účinek zesiluje. Kočky mají v noci oční panenky, zornice, jimiž vniká světlo o oka, široce rozevřené. Zato ve dne chrání stažená zornice citlivé oko před oslněním nadbytkem světla. Tato roztažitelnost panenky, podobné cloně fotografického přístroje, umožňuje kočkám výborné vidění i v noci. Ve dne kdy se panenky stáhnou do úzké kolmé štěrbiny, neoslní kočku ani přímé sluneční světlo.

Poměrně nejslabším smyslem kočkovitých je čich, i když není nijak špatný. Je mnohem dokonalejší než čich člověka, ale s čichem psím se srovnávat nedá. Celou čeleď kočkovitých rozdělujeme ještě na několik rodů a podrodů, a to nejen podle velikostí, ale i podle různých poznávacích znaků na lebce. První takovou skupinou jsou velké kočky. Patří k nim lev, tygr a levhart. Velké kočky nedovedou příst tak jako kočky malé a ozývají se většinou jen hlubokým řevem.


MOJE NEOBLÍBENĚJŠÍ KOČKOVITÉ ŠELMY

GEPARD ŠTÍHLÝ (Acinonyx jubatus)

O jeho životě v přírodě není mnoho zpráv. Překvapuje to tím víc, že ho lidé, hlavně v Indii, už dlouho využívají k lovu gazel a antilop. První zprávy o krotkých gepardech pocházejí už z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Na dvorech indických Maháradžů chovali desítky těchto zajímavých kočkovitých šelem. Podle věrohodných zpráv mívali někde až nad tisíce gepardů. Má nápadně vysoké nohy, je velký jako levhart, má kulatou hlavu a dlouhý ocas. Oční panenky má kulaté. Od všech kočkovitých se liší tím, že nemá vtažitelné drápy. Domovem geparda jsou rovinaté, otevřené kraje Přední Indie, Íránu, Afghánistánu, Balúčistánu, Turkménie, Arábie a Afriky. Postavou a pohyby připomíná spíš chrta než kočkovitou šelmu. Na rozdíl od některých koček nešplhá, zato je skvělý běžec. Přesnými přístroji bylo zjištěno, že gepard dokáže běžet rychlostí až 120 km/h. Je tedy nejrychlejší savec na souši. Jeho rychlost vynikne srovnáním s rychlostí jiných zvířat. Chrt dokáže běžet rychlostí až 110 km/h, antilopy 80 až 110 km/h, zebra 60 až 65 km/h, a člověk až 36 km/h. Je samozřejmé, že tuto obrovskou rychlost, může gepard vyvinout jen na kratší vzdálenost. Při delším běhu se brzy unaví a další štvanice už není schopen. Kořist loví gepard tak, že se k ní co nejvíc přiblíží, potom prudce vyrazí, dožene ji a srazí k zemi. Stíhá hlavně antilopy, gazely a jiná rychlá zvířata. V přírodě chycené mládě geparda se musí nejdříve zkrotit a pak asi pět nebo šest měsíců cvičit pro lov. Gepard přímo vyniká tím, jak se dá snadno zkrotit. I starší zvířata, chycená do ok, se mohou vycvičit k lovu.

Lovecké gepardy vozí ve zvláštních lehkých vozících. Jejich vůdce je drží na šňůrce. Přes hlavu dávají gepardům kožené kukly. Zvěř se potahu s vozíčkem nebojí tolik jako osamělého lovce, takže spřežení se může přiblížit až na dvě stě tři sta kroků. Tehdy vůdce sejme gepardům kukly a ukáže jim kořist. Jakmile gepardi antilopu spatří, seskočí z vozíku, chvíli se plíží, náhle divoce vyrazí a v několika desítkách metrů antilopu dohoní. Skočí ji na krk a zlámou jí vaz. Velitel rychle přikluše na koni a podřízne ulovenému zvířeti hrdlo. Do dřevěné misky zachytí krev a předloží ji gepardovi. Pak mu znovu nasadí kuklu a pokračuje v lovu dál. Někdy se stane, že zvěř zpozoruje geparda příliš brzy. Pak skončí lov neúspěchem. Gepard totiž nepronásleduje kořist dál než nejvýš na pět set metrů. V zajetí však gepard dlouho nevydrží. Zvlášť v zoologických zahradám gepardům příliš nesvědčí. Nedožívají se také nikdy tak vysokého věku jako jiné kočkovité šelmy. Potřebují totiž volný pohyb, který v těsných klecích nemají. Jen několikrát se podařilo rozmnožit geparda v zajetí. Příčiny mnoha nezdarů chovatelů nejsou známy. Snad pramení z malé znalosti jeho způsobu života v přírodě. Všichni chovaní gepardi byli chyceni většinou v přírodě jako mláďata. Jsou proto mnohem vzácnější a dražší než ostatní kočkovité šelmy.

JAGUÁR AMERICKÝ (Panthera onca)

Je to velká skvrnitá šelma. Autoři knih ji často zaměňují s levhartem. Známe už odlišovací znaky obou. Jaguár má poměrně mohutnější hlavu a kratší nohy. Má i kratší ocas. Levhart nosí dlouhý ocas špičkou vzhůru. Velikostí a základním zbarvením se obě šelmy neliší. Jaguár žije hlavně v Jižní Americe. V Severní Americe se s ním setkáváme jen v jižních státech. Způsobem života se podstatně neliší od svých ostatních příbuzných. Výborně skáče, plíží se a znamenitě šplhá po stromech. Podobně jako tygr se rád koupe a dokáže přeplavat i široké jihoamerické veletoky.

Jaguár útočí na člověka jen tehdy, je-li poraněn. Jinak se mu jako ostatní šelmy vyhne. Jaguár rád pobývá u vody, kde číhá na svou oblíbenou kořist, na velké hlodavce – kapybary. Jinak loví i jiné větší savce, jako jsou tapíři a velká domácí zvířata. Nepohrdne však ani ptáky a drobnými živočichy. V přírodě se mezi jaguáry tu a tam vyskytnou černě zbarvené kusy – jako u levharta. To jsou nejvyhledávanější zvířata pro zoologické zahrady. V zajetí se chová jaguár stejně jako levhart. Mladá koťata snadno zkrotnou a dají se vodit na řemínku jako psi. Snadno se také rozmnožuje, a dokonce se i kříží s levhartem.

Nejoblíbenějšíjaguár americký
Druhý oblíbený gepard štíhlý